Μοῖραι ἐπεκλωσαντ'· ἀρεταῖς οὐχ ἵλεαι αὐτῶν Φυομέναις, μὴ δρᾶν πόχ ̓ ὅμως ἀθέμιστα δίδοισαι· Εκ φόνω οὐ τιμὰν, κρατεράν τε τυραννίδα κτάσθαι, Καὶ γένει ἀνθρώπων σπείρειν κακὰ νηλέϊ θυμῷ, XVII. Præscripsit fines quamvis virtutibus, esse Immunes culpæ sors tamen æqua dedit; Dum prohibet patriæ vertendo in viscera dextras, Civium et adspergi sceptra cruore vetat. XVII. Doch schränkte nicht ihr Loos nur ihre Tugend ein, XVII. Vietò lor sorte pur se non concede Che virtù emerga, fa che 'l vizio langue. XVII. Le sort, qui les priva de ces plaisirs sublimes, Their name, their years, spelt by th' unletter'd Muse, The place of fame and elegy supply; And many a holy text around she strews, That teach the rustic moralist to die. Τίς γὰρ λαθεδόνι στυγερᾷ τόσον εἴχετο θυμὸν, XXII. Nam quis, Lethæi sopitus frigore rivi, Longiùs aut vertens tenebrosa ad Tartara cymbam XXII. Denn welcher Sterbliche wirft sehnend nicht den Blick In eine schöne Flur, die er verließ, zurück ? Wer hat gedankenlos, von Sicherheit berauschet, XXII. Chi mai, chi de l' oblío nel fosco velo XXII. Et quelle âme intrépide, en quittant le rivage, |